Malevil by Robert MerleWritten 1972 and translated from the original French in 1973.Although written in the early 70's, there is nothing dated about this tale of survival under the worst conditions possible visited on the planet. Most are familiar with this sort of novel. Odd pockets of civilization survive the ultimate destruction. A battle that gives no warning, no vibes at all. There were no preparations to make, because Who Knew?, which is probably the most..."democratic" way to begin. With people that happened to be together in a safe place at the right time.Very little of the story is devoted to the Before Time. We are given snipets of information about the participants in the survival, but the greatest part of the book is dedicated to the emotional, physical, and yes, the spiritual survival of the members. And I use the word 'members' very seriously. These people are members of the new civilization, a civilization that must be very careful in the directions it takes and the choices it makes as well as the battles it must fight. The main protagonist Emmanuel is one of the strongest characters I have encountered in fiction. It is his personality that makes the book work IMO. His courage and decency form the pattern of the new path they must travel. And yes, it is a love story as well, although not in the way you'd think. This book is in the top ten of my favorites of all time, I have reread it.....I don't really know how many times. Just recently I've begun it again, and was surprised. How many "end of the world" books do you know that begin with an analysis of Proust's madeline scene? I'd not attempted Proust the last time I read this book, so I had my laugh out loud moment, and sigh for the day. This book has all the ingredients...mystery, love, battle scenes and intrigue and yes, sadness and longing as well. One of the few books that no matter how many times I read it, there are still scenes that can bring tears to my eyes.So, if you can find this book, buy it and enjoy!
Další zástupce mého oblíbeného žánru, tedy antiutopie a lidstva na konečné stanici. A rozhodně ne špatný.Merle ve své knize nehýří žádnými velkými myšlenkami (a proč taky, od toho jsou tu v tomhle žánru Čapek a Orwell), zato jeho Malevil slouží jako velice snadno uvěřitelný model "toho", co by "mohlo" být, pokud se "něco" stane.Po celou dobu čtení si nejde nevšimnout, jakou váhu autor přikládá mezilidským vztahům. Jistě, Merle nemůže neřešit i otázku čistě fyzického přežití (jídlo, bezpečí), ale primárně, zdá se, ho trápí, aby se lidé k sobě neotočili zády. Protože pokud se tak stane, jestliže se postapokalyptická společnost dravě pustí proti sobě (např. McCarthyho Cesta), zkáza bude dokonána. A pak už nezáleží na zásobách šunky a mléka.Nebudu rozebírat děj, jen si stručně dovolím: čtivé, napínavé, vhodné pro každého, kdo si užíval čtení Robinsona nebo Tajuplného ostrova. Malevil se sice na žádném ostrově nenachází, ale v příběhu jsou k nalezení podobné prvky, jako v obou zmíněných klasikách - tedy budování zázemí a následně jeho zoufalá obrana.Co se týče textu, jazyk je jednoduchý, bez nesnází (jen jsem si musel vyhledat, co to je donjon, protože se s tímhle termínem člověk bez vysvětlení setkává od začátku do konce:), příběh je vyprávěn hlavním hrdinou a retrospektivně tu a tam přerušován poznámkami jednoho ze svých druhů (což mě neuvěřitelně bavilo, protože se takřka vždycky ukázalo, nakolik neobjektivně vypravěč příběh podává).Takže vřele doporučuji, už jen pro jednu ze závěrečných vět: "Jsme po oné strašlivé zkušenosti tak dokonale poučeni o nebezpečích techniky, že raději veškerý vědecký pokrok včetně výroby nástrojů jednou provždy zavrhneme?"
What do You think about Malevil (1983)?
Il faut croire que Robert Merle est mon auteur préféré, tant j'ai aimé ce livre. Il reprend la même structure que l'île avec cette fois ci à la place d'une mutinerie, un cataclysme nucléaire qui pousse un groupe de personnes à vivre en autarcie et à renouer avec la nature. Ce retour à l'homme primitif ou plutôt à l'homme médiéval nous est narré à travers les notes d'Emmanuel Comte, le propriétaire du château de Malevil. Et chose peu ordinaire dans les romans ces notes sont augmentées et corrigées par son bras droit. Cette double narration permet d'éclairer doublement le récit. Il n'en reste pas moins une histoire romanesque passionnante, avec une mise en scène quasi théâtrale mêlant rebondissements et situations vaudevillesques.
—Patrick
"اين با ما نيست كه بگوييم زنده خواهيم ماند يا خواهيم مرد . آدم براي اين زنده است كه به زندگي ادامه دهد . زندگي مثل كار مي ماند ، پس بهتر اينكه آن را به انجام رساند نه اينكه هر جا مشكل شد نيمه كاره ولش كرد ."١٢ مهر ٩٣
—Somayeh Pourtalari
Post-apocalyptic novels are really studies in human nature and provoke introspection. When society crumbles and man is reduced to nothing, does his nature change? Does he continue to hold on to values of decency, or is it necessary to revert to a bestial state in order to survive? This is the essence of what fascinates readers about PA novels. Malevil makes us ponder these things. The cast of characters are everyday people, easy to relate with. The setting, an old castle in the French countryside, gives the story an exotic touch. Overall, Malevil is an effective and entertaining novel. Two minor flaws: The first hundred pages is dull. The author sets us up for what is to come, but there is little conflict to maintain the reader's interest. It's only after the precipitating event that the story picks up. My second issue is with the event itself. The author conveniently explains away the non-existence of radioactive fallout typical of a thermonuclear detonation as coming from "a lithium bomb" which ostensibly produces no radiation. This suspension of disbelief is a stretch, but necessary, because there would be no story if everyone died from radiation poisoning.Setting aside these flaws, I believe that Robert Merle provides a realistic interpretation of a reset of human civilization. Much of what he presents is unpleasant to think about. Nobody would want to live through such a thing, but humanity prevails and ultimately the story ends on an optimistic note.
—Dennis Royer
